Katastrofální nedostatek drobných

Zdejší ministr financí, guvernér národní banky a další lidé zodpovědní za monetární plánování a emisi nových peněz musí být opravdu hlavy pomazané. (V tomto článku opomíjím šílenou finanční krizi z počátku 21. století, kdy si nastavili směnný kurz k dolaru 1:1). Město trpí katastrofálním nedostatkem mincí.. Doprava většinou stojí 1, 25 pesos, což je příjemná cena, ale na otázku kde sehnat drobné se odpovídá jen těžko. Můžete si jít něco koupit a rozměnit bankovku, podotýkám, že papírové bankovky začínají už od hodnoty 2 pesos (10 Kč), ale u pokladny si musíte s prodavačem zahrát hru: "Nemám drobné". Hraje se to asi takhle. Koupíte si něco v hodnotě, třeba 4 pesos a zaplatíte 5 pesovou bankovkou. Pak se odhodlaně podíváte prodavači do oči a nesmlouvavě čekáte až vám prodavač vrátí. Prodavač si vezme bankovku, zkušeným zrakem detektiva ověří její pravost a pak řekne: "Nemáte drobné?", v téhle části nesmíte polevit a odpovědět: "NE." Prodavač zkroušeně sáhne do kasy - připomínám, že plné drobných - a vrátí vám minci. Juchůů! Mission completed! Pak je ještě další způsob, jak si opatřit jednopesa. Lze si koupit u speciálního stánku pytlík obsahující sedmdesát jednopesových mincí za 100 pesos, dobrý deal, ne? Díky tomuhle nedostatku se tady vyvinul úplně nový druh živnosti.

Další článek na světě - Kulturní rozdíly I.

Uběhlo pár dní a já bych se s vámi zase chtěla podělit o několik nových zážitků.
Metro - už jsem se o tom zmiňovala, je neskutečně narvané lidmi hlavně ráno a večer, pokud chcete vystoupit, tak ke dveřím se musíte začít cpát už zastávku předem.. Přes den to docela jde. Co jsem ale ještě nepsala je to, že v metru se taky dost žebrá, většinou  chodí malé zanedbané děti, které sedícím lidem dají na klín papírky na kterých je krátký text - žádost o finanční pomoc, někdy dají dotyčnému i pusu na tvář.. Takhle projdou celý vagon, otočí a posbrírají zpátky papírky, popřípadě peníze.. Podobně v metru prodávají dospělí různé další nesmysly - od malých lampiček na čtění přes prášky po papírové kapesníčky - jen tu pusu vynechají, ne že by mi to vadilo.
Autobus - jízda autobusem je tady docela vtipná záležitost, zastávky na mapě nejsou nikde označené.. Výstupní stanice se nehlásí, takže pokud neznáte trasu předem, je to buď na libovůli řidiče, jestli vám na požádání řekne, kde máte vystoupit nebo se trefíte náhodou (nepravděpodobné:)) Já už jsem si takhle jednou omylem zajela na výlet do nějaké slumové oblasti, což nebylo dvakrát příjemné.
Kouření - Argentici mají povoleno kouřit i v zaměstnání . Když jsem šla do školy na sekretariát, abych si zapsala předměty, musela jsem se nejdřív prodrat hustou clonou dýmu, abych objevila subtilní slečnu sekretářku se žvárem v puse..
Pozdrav - Muži se tady při pozdravu vždy políbí na tvář. Polibkem se člověk vítá i s neznámými lidmi, když jsem šla zapsat do posilovny, slečna co mi měla ukázat tělocvičnu mi místo podání ruky okamžitě nastavila tvář.. trochu mě to uvedlo do rozpaků :)
A další nový trapas - včera nás s kamarádkou nějací kluci v restauraci pozvali na BOLICHE, celou dobu jsem si myslela, že boliche jsou kuželky, v Mexiku a ve Španělsku to tak je.. bohužel tady je boliche diskotéka. Tím pádem se vysvětluje moje podezření, že všichni jsou tady obsesivně posedlí kuželkami :))

Dneska večer se jedu na víkend vzdělávát do Mendozy ;) Pa

První týden v Buenos téměř za mnou..

Jsem tady necelý týden a zatím jsem z Argentiny poznala jenom to příjemné. V dopravních prostředcích, které bývají příšerné nacpané se k sobě i přesto všichni chovají mile, pokud do vás někdo omylem jen trochu strčí hned se omluví. Všechno v klidu. Při vycházení z metra se mi zase na schodech několikrát stalo, že se muž vedle mě zastavil a dal mi galantně přednost. Na druhou stranu mě však varují, abych byla opatrná, co se týče osobních věcí, krádeže a přepadení jsou tady na denním pořádku. Většina domů ve čtvrti Belgrano, kde bydlím, má v přízemí recepci, kde sedí 24 hodin denně recepční, který otevírá příchozím a zároveň kontroluje, kdo jde do domu. Nezná-li vás, máte smůlu.

Další věc, která mě zaujala je dostupnost služeb, v každé domácnosti i v té s nižšími příjmy si mohou dovolit uklízečku. Paní domu nikdy neuklízí a pokud ano týká se to jen drobností, jako třeba umytí pár kousků nádobí po jídle. Bohatší rodiny pak mají regulérní sluhy, kteří je obsluhujou třeba i při večeři.. 

Když jdete na nákup můžete si ho pak nechat za 6 peso odnést domů (tj. 30 Kč). Co mě překvapilo je to, že vám prodavačka na pokladně věci rovnou třídí do tašek. Na jednotlivé druhy zboží pak bere separátní tašky, což znamená, že koupíte-li si jednu limonádu dá vám jí do jedné tašky, do další pak jogurt a mléko a do třetí třeba maso.. Nakonec tak můžete jít z nákupu třeba se sedmi taškami, i když jste si koupili deset věcí. Co se týče recyklování, tak na to si tady zrovna dvakrát nepotrpí. Neuvěřitelně levné a dobré je tady maso a výrobky z kůže. 

První dny v Buenos Aires

Zabalit se mi trvalo asi den, s loučením už to bylo o něco horší.. Letěla jsem přes Franfurkt, cesta trvala celkem 16 hodin včetně přestupů. Let byl relativně příjemný i přes stísněné podmínky letadla a čtyři americké filmy. Seděla jsem v prostřední řadě na kraji, po mé pravici se usadila jedna Peruánka, která je profesorkou biologie a vracela se z Bruselu z nějakého kongresu. Vedle ní pak rodina s asi ročním dítětem, které mi za let stihlo dvakrát polít boty.. čím to bylo, jsem radši nezkoumala.
Moje spolusedící z Peru vypadala jako klasická indiánka v moderním oblečení s neodmyslitelným malým kloboučkem, který je v Peru tak populární. Za cestu jsme si o sobě stihly povědět poměrně hodně z jejího vyprávění mě asi nejvíc zaujal příběh o její kamarádce - německé Židovce, která přežila celou válku schovaná ve sklepě u nějakých známých.. její rodina to štěstí neměla.
Po příletu jsem si vzala taxíka a jela jsem na adresu svého smluveného ubytování. Bydlím v ulici Juramento, to je česky přísaha nebo taky kletba.. Jsem ubytovaná u jedné Argentinky, milá paní s poměrně srozumitelnou španělštinou. Miluje tango a to tak, že si ho pouští i v šest hodin ráno - hodně nahlas.
Druhý ten jsem se vydala podzemkou do školy. Metro se tady jmenuje subte a autobus se řekne colectivo, to pro mě bylo taky nové.. vy, co se učíte spisovnou evropskou španělštinu, určitě zapomeňte na výraz coger ve spojení s dopravními prostředky. Pokud použijete coger colectivo bude to znít minimálně divně. Ve škole se mi pak podařilo se zapsat si předměty, nejvíc času mi zabralo hledání kanceláře pro zahraniční studenty, kdybych se bývala řídila murphyho zákony asi by mě rovnou napadlo, že bude v posledním patře v nejzaším rohu, kam se člověk ani výtahem nedostane... Budovy fakulty je krásná a pochází z 19. století. Vybavení je velice skromné a třídy jsou poměrně tmavé, sedí se v dlouhých lavicích, které mi připomínají ty z českých skanzenů. Škola mi začně až za 12 dní, takže zatím nedokážu zhodnotit kvalitu a náročnost výuky, obecně se však říká, že Universidad de Buenos Aires je dost těžká, snad to zvládnu :)