Kdo si hraje nezlobí! Ale co když chuť hrát si má i hlava státu?

Kdo si hraje nezlobí, ale co když si hraje hlava státu? A místo hraček používá  hlavním makroekonomické ukazatele a ovlivňuje je ve svůj prospěch?

Vysoká inflace v Argentině dnes slaví svůj comeback. Od argentinské ekonomické krize, která oficiálně probíhala v letech 1999-2002 a která byla způsobena řadou vnitřních i vnějších faktorů, mezi které patřily hlavně vysoká nezaměstnanost, zadluženost a hospodářské dozvuky předchozího militárního režimu. Dále krizi pomohly neúspěšné pokusy o zavedení  nové měny – australu, které ještě víc roztočily spirálu inflace a následného navázení směnného kurzu na dolar 1:1 v roce 1991 a znovunavrácení k  měně původní – argentinskému pesu. To mělo za následek zdražování argentinské vývozu a  růstu záporného salda obchodní bilance. HDP sice stoupala v letech 1991-98 průměru o 6 %, ale další zahraniční půjčky vyhnaly dluh Argentiny v roce 1998 na 144.1 miliard dolarů, respektive 50% HNP. Někteří ekonomové tvrdí MMF, že právě nešťastná kombinace slabé fiskální politiky státu, vysokého dluhu a fixace na dolar stála za argentinskou recesí. K vnějším příčinám krize přispěla také série finančních krizí na světovém trhu v roce 1997 a 1998. Asijská finanční krize v roce 1997 a ruská finanční krize v roce 1998 destabilizovaly světové hospodářství a ovlivnily hospodářskou situaci v Brazílii a Argentině. Argentinskou situaci pak bezprostředně ovlivnily dvě události: devalvace brazilské měny v roce 1999 (což zdražilo argentinský export) a současně revalvace amerického dolarů, což opět zdražovalo argentinský export a snižovalo konkurenceschopnost argentinského zboží. Země se tak propadla dorecese, která trvala celkem tři roky a vyvrcholila ekonomickým kolapsem v roce 2001.

Mezi lidmi se začala šířit panika, začaly hromadně vybírat své peníze z bankonvích účtů a měnit je na dolary. Vláda reagovala jednoduchým způsobem – našetřené peníze na bankovních účtech svých občanů zmrazila. Lidé se začali bouřit a došlo i k masovým demonstracím, vláda vyhlásila stav nouze. Odpovědí a zároveň řešením prezidenta de la Rua byla na konci roku 2001 jeho rezignace, země upadla do politické krize. Během následujícího měsíce se v úřadu vyměnili 4 prezidenti!

Na začátku roku 2002 byla ekonomika země v troskách – průdký pokles HDP, nezaměstnanost, rozevírání nůžek sociální nerovnosti a nucená devalvace pesa. V roce 2001 bylo kolem 37% argentinského obyvatelstva na úroveň chudoby a v roce 2002 dokonce 51,7%.

V roce 2003 se k moci dostal Nestor Kirchner, pomocí kombinací cenových kontrol, vládních dotací a dalších ekonomických opatření se země začala postupně dostávat z recese a vykazovat růst reálného HDP a mírný pokles nezaměstnanosti. Avšak v roce 2006 se inflace začala růst a dosahovala dvoumístných čísel, vláda se proto v lednu 2007 rozhodla invervenovat ve svůj prospěch na Národníním statistickém úřadu (INDEC) a jednoduše vyhodila pracovníky zodpovědné za počítání a publikování národních cenových indexů. Úřadu se ujala manželka nestora Kirchnera -  Cristina Fernandéz Kirchner. Od té doby jsou oficiální cenové indexy v Argentině těžce zdiskreditovány, jak mediálně, tak akademicky. Následkem je to, že země, která evidentně trpí problémem nebezpečně rostoucí inflace, nemá žádné oficiální spolehlivé statistické údaje.

Jako reakce na tuto manipulaci ekonomických dat vznikly různé nezávislé instituty a studie poradenských společností, domácích i zahraničních akademiků a další iniciativy. Jak tedy vypadá současná a oficiální míra inflace? Roční míra inflace základních potravin a nápojů se nyní podle Massachusetts Institute of Technology (MIT), který publikuje na stránkách www.inflacionverdadera.com pohybuje na úrovni 30 %. Úroveň inflace koše spotřebního zboží, kterou počítá také národní statisktický úřad je podle MIC je 24,5 %,  oficiální zdroje – tedy INDEC však vykazují  míru inflace okolo pouhých 7 %.

Proč Kirchner manipuluje nevalné hospodářské výsledky své země? Za prvé se snaží udržet nízkou inflaci tak, aby se zahraniční investoři nebáli investovat do Argentiny a zvyšuje důvěru mezi domácími producenty zboží a jejich zahraničními odběrateli. Nízká inflace tak napomáhá  mezinárodnímu obchodu a udržení vhodného investičního klimatu. Zvyšuje produkci a kompetitivitu na zahraničních trzích. Toto uměle vytvořené prostředí však nelze udržet dlouhodobě a vláda by si to měla uvědomit, jinak může čelit dalšímu vážnému ekonomickému krachu.

30 000 mrtvých, 10 000 vězněných i taková je Argentina

Třicet tisíc mrtvých, deset tisíc vězněných. To jsou reálná čísla Špinavé války ("Dirty War" , "Guerra Sucia"), která probíhala v Argentině v letech 1970 - 1983. Stát likvidoval pomocí junt (militární jednotky) jakékoliv levicové aktivisty, byť měla jen podezření jakýchkoli sympatií s marxismem. Lidé mizeli na ulicích, ve spánku, v zaměstnání.. Byli mučeni, vražděni, týráni - psychicky i fyzicky. Ženy znásilňovány. Nemluvňata byla odebírána po porodu rodičům, které často zavraždili, a dávána na výchovu "vhodným" rodinám. Fungovaly takzvané lety smrti - člověk byl nadrogován a usmrcen shozením do moře. Bez těl nebyly důkazy, bez důkazů nebylo možné nikoho obvinit. Tímto způsobem bylo zlikvidováno přibližně 4000 lidí. Vláda vraždila svoje vlastní občany. Do dnešní chodí na místní centrální náměstí Madres de Plaza de Mayo, schází se každý čtvrtek a žádají odpovědi na to, co se stalo s jejich dětmi. Běží kampaň, která vyzývá občany, aby darovali krev, s pomocí jejich DNA lze mimo jiné i identifikovat děti, které byly před třiceti lety dány k nucené adopci. Nedovedu si představit, jak strašné musí být, když ve 30 zjistíte, že vás vychovali vrazi vašich vlastních rodičů. Stále běží soudy s viníky a celý proces je velmi komplikovaný. Když o tomto útlaku mluvíte s místními setkáte se různými velmi emotivními reakcemi  - od lístosti až po odmítání či obhajování vojenského režimu, který toto způsobil. Argentina má i jinou tvář než tu kterou představuje tango a Evita.

Katastrofální nedostatek drobných

Zdejší ministr financí, guvernér národní banky a další lidé zodpovědní za monetární plánování a emisi nových peněz musí být opravdu hlavy pomazané. (V tomto článku opomíjím šílenou finanční krizi z počátku 21. století, kdy si nastavili směnný kurz k dolaru 1:1). Město trpí katastrofálním nedostatkem mincí.. Doprava většinou stojí 1, 25 pesos, což je příjemná cena, ale na otázku kde sehnat drobné se odpovídá jen těžko. Můžete si jít něco koupit a rozměnit bankovku, podotýkám, že papírové bankovky začínají už od hodnoty 2 pesos (10 Kč), ale u pokladny si musíte s prodavačem zahrát hru: "Nemám drobné". Hraje se to asi takhle. Koupíte si něco v hodnotě, třeba 4 pesos a zaplatíte 5 pesovou bankovkou. Pak se odhodlaně podíváte prodavači do oči a nesmlouvavě čekáte až vám prodavač vrátí. Prodavač si vezme bankovku, zkušeným zrakem detektiva ověří její pravost a pak řekne: "Nemáte drobné?", v téhle části nesmíte polevit a odpovědět: "NE." Prodavač zkroušeně sáhne do kasy - připomínám, že plné drobných - a vrátí vám minci. Juchůů! Mission completed! Pak je ještě další způsob, jak si opatřit jednopesa. Lze si koupit u speciálního stánku pytlík obsahující sedmdesát jednopesových mincí za 100 pesos, dobrý deal, ne? Díky tomuhle nedostatku se tady vyvinul úplně nový druh živnosti.

Další článek na světě - Kulturní rozdíly I.

Uběhlo pár dní a já bych se s vámi zase chtěla podělit o několik nových zážitků.
Metro - už jsem se o tom zmiňovala, je neskutečně narvané lidmi hlavně ráno a večer, pokud chcete vystoupit, tak ke dveřím se musíte začít cpát už zastávku předem.. Přes den to docela jde. Co jsem ale ještě nepsala je to, že v metru se taky dost žebrá, většinou  chodí malé zanedbané děti, které sedícím lidem dají na klín papírky na kterých je krátký text - žádost o finanční pomoc, někdy dají dotyčnému i pusu na tvář.. Takhle projdou celý vagon, otočí a posbrírají zpátky papírky, popřípadě peníze.. Podobně v metru prodávají dospělí různé další nesmysly - od malých lampiček na čtění přes prášky po papírové kapesníčky - jen tu pusu vynechají, ne že by mi to vadilo.
Autobus - jízda autobusem je tady docela vtipná záležitost, zastávky na mapě nejsou nikde označené.. Výstupní stanice se nehlásí, takže pokud neznáte trasu předem, je to buď na libovůli řidiče, jestli vám na požádání řekne, kde máte vystoupit nebo se trefíte náhodou (nepravděpodobné:)) Já už jsem si takhle jednou omylem zajela na výlet do nějaké slumové oblasti, což nebylo dvakrát příjemné.
Kouření - Argentici mají povoleno kouřit i v zaměstnání . Když jsem šla do školy na sekretariát, abych si zapsala předměty, musela jsem se nejdřív prodrat hustou clonou dýmu, abych objevila subtilní slečnu sekretářku se žvárem v puse..
Pozdrav - Muži se tady při pozdravu vždy políbí na tvář. Polibkem se člověk vítá i s neznámými lidmi, když jsem šla zapsat do posilovny, slečna co mi měla ukázat tělocvičnu mi místo podání ruky okamžitě nastavila tvář.. trochu mě to uvedlo do rozpaků :)
A další nový trapas - včera nás s kamarádkou nějací kluci v restauraci pozvali na BOLICHE, celou dobu jsem si myslela, že boliche jsou kuželky, v Mexiku a ve Španělsku to tak je.. bohužel tady je boliche diskotéka. Tím pádem se vysvětluje moje podezření, že všichni jsou tady obsesivně posedlí kuželkami :))

Dneska večer se jedu na víkend vzdělávát do Mendozy ;) Pa

První týden v Buenos téměř za mnou..

Jsem tady necelý týden a zatím jsem z Argentiny poznala jenom to příjemné. V dopravních prostředcích, které bývají příšerné nacpané se k sobě i přesto všichni chovají mile, pokud do vás někdo omylem jen trochu strčí hned se omluví. Všechno v klidu. Při vycházení z metra se mi zase na schodech několikrát stalo, že se muž vedle mě zastavil a dal mi galantně přednost. Na druhou stranu mě však varují, abych byla opatrná, co se týče osobních věcí, krádeže a přepadení jsou tady na denním pořádku. Většina domů ve čtvrti Belgrano, kde bydlím, má v přízemí recepci, kde sedí 24 hodin denně recepční, který otevírá příchozím a zároveň kontroluje, kdo jde do domu. Nezná-li vás, máte smůlu.

Další věc, která mě zaujala je dostupnost služeb, v každé domácnosti i v té s nižšími příjmy si mohou dovolit uklízečku. Paní domu nikdy neuklízí a pokud ano týká se to jen drobností, jako třeba umytí pár kousků nádobí po jídle. Bohatší rodiny pak mají regulérní sluhy, kteří je obsluhujou třeba i při večeři.. 

Když jdete na nákup můžete si ho pak nechat za 6 peso odnést domů (tj. 30 Kč). Co mě překvapilo je to, že vám prodavačka na pokladně věci rovnou třídí do tašek. Na jednotlivé druhy zboží pak bere separátní tašky, což znamená, že koupíte-li si jednu limonádu dá vám jí do jedné tašky, do další pak jogurt a mléko a do třetí třeba maso.. Nakonec tak můžete jít z nákupu třeba se sedmi taškami, i když jste si koupili deset věcí. Co se týče recyklování, tak na to si tady zrovna dvakrát nepotrpí. Neuvěřitelně levné a dobré je tady maso a výrobky z kůže. 

První dny v Buenos Aires

Zabalit se mi trvalo asi den, s loučením už to bylo o něco horší.. Letěla jsem přes Franfurkt, cesta trvala celkem 16 hodin včetně přestupů. Let byl relativně příjemný i přes stísněné podmínky letadla a čtyři americké filmy. Seděla jsem v prostřední řadě na kraji, po mé pravici se usadila jedna Peruánka, která je profesorkou biologie a vracela se z Bruselu z nějakého kongresu. Vedle ní pak rodina s asi ročním dítětem, které mi za let stihlo dvakrát polít boty.. čím to bylo, jsem radši nezkoumala.
Moje spolusedící z Peru vypadala jako klasická indiánka v moderním oblečení s neodmyslitelným malým kloboučkem, který je v Peru tak populární. Za cestu jsme si o sobě stihly povědět poměrně hodně z jejího vyprávění mě asi nejvíc zaujal příběh o její kamarádce - německé Židovce, která přežila celou válku schovaná ve sklepě u nějakých známých.. její rodina to štěstí neměla.
Po příletu jsem si vzala taxíka a jela jsem na adresu svého smluveného ubytování. Bydlím v ulici Juramento, to je česky přísaha nebo taky kletba.. Jsem ubytovaná u jedné Argentinky, milá paní s poměrně srozumitelnou španělštinou. Miluje tango a to tak, že si ho pouští i v šest hodin ráno - hodně nahlas.
Druhý ten jsem se vydala podzemkou do školy. Metro se tady jmenuje subte a autobus se řekne colectivo, to pro mě bylo taky nové.. vy, co se učíte spisovnou evropskou španělštinu, určitě zapomeňte na výraz coger ve spojení s dopravními prostředky. Pokud použijete coger colectivo bude to znít minimálně divně. Ve škole se mi pak podařilo se zapsat si předměty, nejvíc času mi zabralo hledání kanceláře pro zahraniční studenty, kdybych se bývala řídila murphyho zákony asi by mě rovnou napadlo, že bude v posledním patře v nejzaším rohu, kam se člověk ani výtahem nedostane... Budovy fakulty je krásná a pochází z 19. století. Vybavení je velice skromné a třídy jsou poměrně tmavé, sedí se v dlouhých lavicích, které mi připomínají ty z českých skanzenů. Škola mi začně až za 12 dní, takže zatím nedokážu zhodnotit kvalitu a náročnost výuky, obecně se však říká, že Universidad de Buenos Aires je dost těžká, snad to zvládnu :)