Kdo si hraje nezlobí, ale co když si hraje hlava státu? A místo hraček používá hlavním makroekonomické ukazatele a ovlivňuje je ve svůj prospěch?
Vysoká inflace v Argentině dnes slaví svůj comeback. Od argentinské ekonomické krize, která oficiálně probíhala v letech 1999-2002 a která byla způsobena řadou vnitřních i vnějších faktorů, mezi které patřily hlavně vysoká nezaměstnanost, zadluženost a hospodářské dozvuky předchozího militárního režimu. Dále krizi pomohly neúspěšné pokusy o zavedení nové měny – australu, které ještě víc roztočily spirálu inflace a následného navázení směnného kurzu na dolar 1:1 v roce 1991 a znovunavrácení k měně původní – argentinskému pesu. To mělo za následek zdražování argentinské vývozu a růstu záporného salda obchodní bilance. HDP sice stoupala v letech 1991-98 průměru o 6 %, ale další zahraniční půjčky vyhnaly dluh Argentiny v roce 1998 na 144.1 miliard dolarů, respektive 50% HNP. Někteří ekonomové tvrdí MMF, že právě nešťastná kombinace slabé fiskální politiky státu, vysokého dluhu a fixace na dolar stála za argentinskou recesí. K vnějším příčinám krize přispěla také série finančních krizí na světovém trhu v roce 1997 a 1998. Asijská finanční krize v roce 1997 a ruská finanční krize v roce 1998 destabilizovaly světové hospodářství a ovlivnily hospodářskou situaci v Brazílii a Argentině. Argentinskou situaci pak bezprostředně ovlivnily dvě události: devalvace brazilské měny v roce 1999 (což zdražilo argentinský export) a současně revalvace amerického dolarů, což opět zdražovalo argentinský export a snižovalo konkurenceschopnost argentinského zboží. Země se tak propadla dorecese, která trvala celkem tři roky a vyvrcholila ekonomickým kolapsem v roce 2001.
Mezi lidmi se začala šířit panika, začaly hromadně vybírat své peníze z bankonvích účtů a měnit je na dolary. Vláda reagovala jednoduchým způsobem – našetřené peníze na bankovních účtech svých občanů zmrazila. Lidé se začali bouřit a došlo i k masovým demonstracím, vláda vyhlásila stav nouze. Odpovědí a zároveň řešením prezidenta de la Rua byla na konci roku 2001 jeho rezignace, země upadla do politické krize. Během následujícího měsíce se v úřadu vyměnili 4 prezidenti!
Na začátku roku 2002 byla ekonomika země v troskách – průdký pokles HDP, nezaměstnanost, rozevírání nůžek sociální nerovnosti a nucená devalvace pesa. V roce 2001 bylo kolem 37% argentinského obyvatelstva na úroveň chudoby a v roce 2002 dokonce 51,7%.
V roce 2003 se k moci dostal Nestor Kirchner, pomocí kombinací cenových kontrol, vládních dotací a dalších ekonomických opatření se země začala postupně dostávat z recese a vykazovat růst reálného HDP a mírný pokles nezaměstnanosti. Avšak v roce 2006 se inflace začala růst a dosahovala dvoumístných čísel, vláda se proto v lednu 2007 rozhodla invervenovat ve svůj prospěch na Národníním statistickém úřadu (INDEC) a jednoduše vyhodila pracovníky zodpovědné za počítání a publikování národních cenových indexů. Úřadu se ujala manželka nestora Kirchnera - Cristina Fernandéz Kirchner. Od té doby jsou oficiální cenové indexy v Argentině těžce zdiskreditovány, jak mediálně, tak akademicky. Následkem je to, že země, která evidentně trpí problémem nebezpečně rostoucí inflace, nemá žádné oficiální spolehlivé statistické údaje.
Jako reakce na tuto manipulaci ekonomických dat vznikly různé nezávislé instituty a studie poradenských společností, domácích i zahraničních akademiků a další iniciativy. Jak tedy vypadá současná a oficiální míra inflace? Roční míra inflace základních potravin a nápojů se nyní podle Massachusetts Institute of Technology (MIT), který publikuje na stránkách www.inflacionverdadera.com pohybuje na úrovni 30 %. Úroveň inflace koše spotřebního zboží, kterou počítá také národní statisktický úřad je podle MIC je 24,5 %, oficiální zdroje – tedy INDEC však vykazují míru inflace okolo pouhých 7 %.
Proč Kirchner manipuluje nevalné hospodářské výsledky své země? Za prvé se snaží udržet nízkou inflaci tak, aby se zahraniční investoři nebáli investovat do Argentiny a zvyšuje důvěru mezi domácími producenty zboží a jejich zahraničními odběrateli. Nízká inflace tak napomáhá mezinárodnímu obchodu a udržení vhodného investičního klimatu. Zvyšuje produkci a kompetitivitu na zahraničních trzích. Toto uměle vytvořené prostředí však nelze udržet dlouhodobě a vláda by si to měla uvědomit, jinak může čelit dalšímu vážnému ekonomickému krachu.
